9. KONCEPCE OBNOVY EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY

Koncepce územních systémů ekologické stability (ÚSES)

Cílem zabezpečování ÚSES v krajině je (BUČEK, LACINA, 1995, s. 9):

• uchování a podpora rozvoje přirozeného genofondu krajiny,
• zajištění příznivého působení na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny a jejich prostorové oddělení,
• podpora možnosti polyfunkčního využívání krajiny,
• uchování významných krajinných fenoménů.

Klíčové pojmy

Geobiocenóza je suchozemské společenstvo rostlin, živočichů a mikroorganismů ve vzájemných vztazích s neživými složkami prostředí. Jedná se o prostorově vymezený suchozemský ekosystém. Pro potřeby metodiky "Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability" se za geobiocenózu považují jen ekosystémy 4. a 5. stupně ekologické stability (LÖW a kol., 1995, s. 80) - viz metodika str. 117.

Společenstvo = biocenóza je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů obývající určitý vlastní prostor - tzv. biotop (NOVOTNÁ, 2001, s. 24).

Populace je soubor jedinců téhož druhu (plemene, odrůdy), vyskytující se na určitém uvažovaném území (NOVOTNÁ, 2001, s. 248).

Geobiocén je jednota geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz, včetně jejich vývojových stadií, jaká se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých podmínek.

Geobiocenoid je člověkem silně změněný suchozemský ekosystém bez autoregulačních schopností. Změny se týkají geobiocenózy, ale i reverzibilně ekotopu. Pro potřeby metodiky "Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability" se za geobiocenoid považují suchozemské ekosystémy 2. a 3. stupně ekologické stability (LÖW a kol., 1995, s. 80) (jsou to např. pole nebo kulturní louky na odvodněných půdách) viz metodika str. 117.

Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz a geobiocenoidů, včetně jejich vývojových stadií, jaká se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých podmínek. Teorie typu geobiocenóz vychází z hypotézy o jednotě geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných až geobiocenoidů, vzniklých ovšem na plochách téhož ekotopu a tudíž původně patřících témuž typu přírodní geobiocenózy. Z teorie typu geobiocénu vychází biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, která je základem pro vymezování kostry ekologické stability a navrhování ÚSES (BUČEK, LACINA, 1995, s. 11).

Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí je pracovním postupem pro vymezení kostry ekologické stability a navrhování ÚSES. Tento pracovní postup se skládá z několika na sebe navazujících operací, vycházejících ze srovnání potenciálního přírodního a současného stavu geobiocenóz v krajině. Jedná se o tyto operace (BUČEK, LACINA, 1995, s. 11-17):

• Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz,
• Diferenciace současného stavu geobiocenóz,
• Kategorizace současných geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění,
• Kategorizace současných geobiocenóz podle stupně ekologické stability,
• Diferenciace území z hlediska ochrany a tvorby krajiny včetně vymezení ekologicky významných segmentů krajiny.

Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz - myšlený stav jaký by nastal v současných ekologických podmínkách při vyloučení zásahu člověka. Typizují se geobiocenózy (typizace - roztřídění podle typů) a vymezují se typy geobiocénů. Základními aplikačními jednotkami jsou skupiny typů geobiocénů (STG), do nichž jsou sdružovány typy geobiocénů s podobnými trvalými podmínkami, zjišťovanými komplexním ekologickým průzkumem a znázorňovanými pomocí bioindikace pomocí rostlinných společenstev. STG jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz. Nadstavbovými jednotkami geobiocenologické typizace jsou vegetační stupně (vyjadřují souvislé rozdíly ve sledu vegetace v závislosti na nadmořské výšce a expozičním klimatu) a ekologické řady (tj. trofické - vyjadřují podmínky dané obsahem živin a aciditou půd a hydrické - vyjadřují podmínky dané dynamikou vlhkostního režimu půd). STG jako rámce určitých ekologických podmínek a jim odpovídajících potenciálních biocenóz označujeme geobiocenologickou formulí. To je např. 5 B 3. Tato pak označuje skupinu typů geobiocénů (STG): typické jedlové bučiny ( Abieti-fageta typica ) v 5. jedlobukovém vegetačním stupni, v mezotrofní trofické řadě B a v normální hydrické řadě (BUČEK, LACINA, 1995, s. 11-12). Podrobnosti viz :

• LÖW, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Brno: DOPLNĚK, 1995, ISBN 80-85765-55-1.
• BUČEK, A., LACINA, J. Geobiobenologie II. Brno: MZLU v Brně, 2000, ISBN 80-7157-417-1.

Diferenciace současného stavu geobiocenóz posuzujeme prostřednictvím hodnocení současného stavu jejich vegetační složky. Bereme v úvahu rozdíly v její struktuře a druhovém složení, základní funkční a ekologické vlastnosti, různý druh a intenzitu antropických vlivů. V současné praxi vymezování a navrhování ÚSES se používá dvou stupňů mapování:

• mapování krajiny,
• mapování fytocenóz.

Mapování krajiny je celoplošné zachycení ekologické diverzity krajiny. Jeho cílem je získání přehledu o současném stavu a rozložení různých společenstev v krajině pro navazující vymezení ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK), která vyžadují vyšší péči a ochranu. Mapování krajiny v M 1: 10 000 je vstupní operací při zpracování místních ÚSES. Metodiky mapování krajiny:

• PELLATOVÁ, J. a kol. Metodika mapování krajiny. Praha: ČÚOP Brno, 1994
• VONDRUŠKOVÁ, H. a kol. Metodika mapování krajiny. Praha: SMS Hradec Králové, 1994

Obě metodiky jsou vzájemně kompatibilní a i přes jisté odlišnosti vedou k vymezení EVSK potažmo v vymezení KES.

Mapování fytocenóz (biotopů) představuje vylišení fytocenóz (úrovně asociace, podsvaz, svaz, řád, třída) v navržených EVSK (VKP). Provádí se dle metodiky:

• ŘEPKA, R., a kol. Mapování fytocenóz. Praha: ČÚOP Brno, 1994

Toto mapování se provádí jako následný krok mapování krajiny a slouží i k určení zásad managementu ve VKP.

Kategorizace současných geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění geobiocenóz a kategorizace podle ekologické stability se provádí na základě srovnání přírodního a současného stavu geobiocenóz. Zejména podle bioindikace stavu vegetace můžeme určit intenzitu antropogenního ovlivnění i relativní stupeň ekologické stability. Pro kategorizaci intenzity antropogenního ovlivnění jsou používány různé klasifikační stupnice, které vyjadřují odchýlení aktuálních společenstev od přírodního stavu. Pro rámcové charakterizování antropického ovlivnění určitého velkého území se využívá koeficient antropického ovlivnění (poměr ploch ekosystémů přírodních až přírodě blízkých k ekosystémům přírodě podmíněně vzdálených až geobiocenoidům). Výsledek se hodnotí dle stupnice, hraniční hodnota (průměrná) je 1 tj. vyrovnaný poměr přírodních a kulturních geobiocenóz. Různým typům aktuální vegetace lze přisoudit jak stupeň intenzity antropogenního ovlivnění (např. nedotčený, přírodní (přirozený) přírodě blízký, podmíněně přírodě blízký, podmíněně přírodě vzdálený, přírodě vzdálený, přírodě cizí, umělý) tak i relativní hodnotu ekologické stability (ES), která je nepřímo úměrná intenzitě antropogenního ovlivnění (čím větší intenzita antropogenního ovlivnění, tím menší je hodnota ES). Při vymezování ÚSES se pro hodnocení významu současné vegetace z hlediska ES používá stupnice 0 - bez významu, 1 - velmi malý význam, 2 - malý význam, 3 - střední význam, 4 - velký význam, 5 - výjimečně velký význam. Pro praktické potřeby vymezování ÚSES lze použít stupně:

Diferenciace území z hlediska ochrany a tvorby krajiny včetně vymezení ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK) se provádí na základě diferenciace přírodního a současného stavu geobiocenóz a následujícího funkčního hodnocení, kde jsou specifikovány nejdůležitější typy geobiocenóz, vyžadující zvýšenou ochranu a péči (MÍCHAL, 1994, s. 234):

• Části krajiny, které vyžadují pro svou zachovalost a jedinečnost přirozených a přírodě blízkých geobiocenóz přísnou ochranu.
• Části krajiny, ve kterých současný způsob a intenzita hospodářského využití jsou adekvátní přírodním podmínkám a poskytují záruku trvalosti využití produkčních i mimoprodukčních funkcí bez narušení ŽP.
• Části krajiny vyžadující zvýšenou péči a ochranu v důsledku výjimečného významu mimoprodukčních funkcí (např. vodohospodářská, půdoochranná, rekreační...) geobiocenóz.
• Části krajiny, ve kterých současný způsob a intenzita hospodářského využití neodpovídají přírodním podmínkám, vedou k narušení ŽP, takže je třeba prosazovat aktivní zásahy pro zlepšení současného stavu.

Na toto základní členění stavu krajiny navazuje vymezení a charakteristika EVSK, tvořících kostru ekologické stability (KES) (MÍCHAL, 1994, s. 234).

EVSK a KES
Ekologicky významné segmenty krajiny (EVSK) zabezpečují ES krajiny (MÍCHAL, 1994, s. 235). Jsou to části krajiny, které jsou tvořeny nebo v nichž převažují ekosystémy s relativně vyšší ekologickou stabilitou (ES). Vyznačují se trvalostí bioty a ekologickými podmínkami umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Mezi ně lze zařadit např. zbytek bukového lesa uprostřed smrkových monokultur, remízek uprostřed polí apod. Soubor v krajině EXISTUJÍCÍCH ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK) nazýváme kostra ekologické stability (KES) (BUČEK, LACINA, 1995, s. 17). Kostra ekologické stability (KES) tvořena v současnosti existujícími ekologicky významnými segmenty krajiny (EVSK). Vymezování KES je prvním krokem při vymezování ÚSES. Vymezujeme ji na základě srovnání přírodního (potenciálního) a současného (aktuálního) stavu ekosystémů v krajině. Z hlediska prostorově funkčního je KES náhodně, ne vždy optimálně rozmístěna, neboť relativně ekologicky stabilnější segmenty krajiny (tj. EVSK) se v kulturní krajině zachovaly obvykle tam, kde bylo díky nepříznivým podmínkám obtížnější hospodářské využití, nebo pokuď krajinný prostor nešlo ovlivňovat např. z důvodu vymezení vojenské ho prostoru. Pro KES se v první řadě vymezují zbytky přírodních a přirozených společenstev s nejvyšší ekologickou stabilitou (ES) (např. zbytky lesů s přirozenou dřevinnou skladbou, mokřady, přirozené břehové porosty apod.). V intenzivně využívané krajině či v krajině sídelní a průmyslové je těchto prvků s vysokou ES zpravidla málo - musíme uplatnit princip relativního výběru. Ten spočívá v tom, že do KES zařadíme společenstva z pohledu ES méně hodnotná (např. akátový lesík v polní krajině, opuštěné lomy, haldy a výsypky s počátečními stádii sukcese rostlinných společenstev, parky apod.). ÚSES musí v první řadě využívat tyto existující hodnoty, neboť nově navrhované části (zejména biocentra, biokoridory) začnou fungovat až po několika desetiletích. Později lze KES reorganizovat či redukovat (ale to až v době plné a optimální funkčnosti ÚSES (BUČEK, LACINA, 1995, s. 17, pozn. volně upraveno). Pro KES je nutné zpracovat zásady péče - management. Trvalou existenci KES zajišťuje legislativní ochrana - nejcennější části mohou být dle zákona č 114/92 Sb. zařazeny do maloplošných zvláště chráněných území (NPR, PR, NPP, PP), další významná území se mohou registrovat jako VKP (MÍCHAL, 1994, s 240-241).

EVSK se dle prostorově strukturních kriterií (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na (BUČEK, LACINA, 1995, s. 18):

• Ekologicky významné krajinné prvky.
• Ekologicky významné krajinné celky.
• Ekologicky významné krajinné oblasti.
• Ekologicky významná liniová společenstva.

Ekologicky významné krajinné prvky - malé území (1ar-10ha), stejnorodé ekologické podmínky zahrnující obvykle jeden typ společenstva např. izolovaná skála s přirozenou vegetací, skupina stromů i mohutný solitér v bezlesé zemědělské krajině. Ekologicky významné krajinné celky - rozsáhlejší (10-1000 ha), rozmanité ekologické podmínky umožňují více společenstev, např. zaříznutá údolí horních a středních toků řek. Ekologicky významné krajinné oblasti - rozlehlé území (>1000 ha), rozmanité ekologické podmínky, tedy i rozmanitá společenstva. Patří sem většina CHKO, rozsáhlé lesy s přirozenou vegetací. V rámci oblasti je účelné vymezovat menší území s výrazně odlišnými společenstvy jako ekologicky významné krajinné prvky, popř. celky. Ekologicky významná liniová společenstva mají úzký protáhlý tvar, typická je pro ně převaha ekotonů. Nejhustší síť liniových prvků je v ČR tvořena břehovými porosty, významná jsou meze, kamenice, agrární terasy, aleje, stromořadí apod.

Podle biogeografického významu (na základě reprezentativnosti zastoupených druhů společenstev) rozlišujeme EVSK s biogeografickým významem (BUČEK, LACINA, 1995, s. 24):

• Místním (lokálním) - plošně méně rozsáhlé 5-10 ha --> ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva s funkcí interakčních prvků, biokoridorů a biocenter. Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů (STG) v rámci určité biochory [často obsahují druhy nezařazené mezi chráněné a ohrožené a nejsou považovány za vzácné (MÍCHAL, 1994, s. 238)].
• Regionálním - rozlehlejší EVSK s min plochou od 10-50 ha dle společenstva. Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a ekologicky významná liniová společenstva. Jejich síť musí prezentovat rozmanitost typů biochor v rámci biogeografického regionu [tj. jsou v nich zastoupena společenstva reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu - (MÍCHAL, 1994, s. 238)]. Přispívají k udržení podstatné části druhového bohatství.
• Nadregionálním - jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a oblasti, ve kterých je souvislá plocha ekologicky stabilních společenstev alespoň 1000 ha. Nadregionální EVSK by měly zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí v rámci určitého biogeografického regionu [měly by tedy zajistit podmínky existence charakteristických společenstev určitého regionu se všemi druhy přirozeně se vyskytujících rostlin a živočichů (MÍCHAL, 1994, s. 238)].
• Provinciální a biosférický význam mají rozsáhlé ekologicky významné krajinné oblasti, reprezentující bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem mají mít u těchto segmentů plochu >10 000 ha. MÍCHAL (1994, s. 238) uvádí plochu jádrového území s přírodním vývojem >1000 ha, resp. >10 000ha). Např. Údolí Dyje v NP Podyjí, rezervace Prameny Úpy v KRNAPu.

Dle převažující funkce rozlišujeme EVSK na:

• Biocentra.
• Biokoridory.
• Interakční prvky.

Skladebné části ÚSES
Biocentra, biokoridory a interakční prvky jsou skladebné části ÚSES tvořené účelně vybranými EVSK na základě převažujících funkčních kritérií tj. převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisoudíme (BUČEK, LACINA, 1995, s. 18). MÍCHAL (1994, s. 235) uvádí do dělení EVSK dle převažující funkce ještě ochranné zóny biocenter a biokoridorů.

• Biocentrum je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného, či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (BUČEK, LACINA, 1995, s. 19). Biocentra mohou být tvořena: biocenózami přírodními, typickými pro určitou biogeografickou oblast (např. zbytky lesních porostů s přirozenou dřevinnou skladbou), nebo biocenózami, jejichž stav a vývoj je podmíněn lidskou činností [např. lada = opuštěné travní nebo polní kultury, ale lesem nezarostlé, v první fázi sukcese (NOVOTNÁ, 2001, s. 162), rybníky, louky s převahou přirozeně rostoucích druhů] (MÍCHAL, 1994, s. 236).
• Biokoridor je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který propojuje biocentra a umožňuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev. Nejsouvislejší síť biokoridorů tvoří v kulturní krajině společenstva tekoucích vod s litorálními lemy a břehovými porosty (BUČEK, LACINA, 1995, s. 21). SKLENIČKA (2003, s. 239) uvádí další funkce biokoridorů jako např. pozitivní působení na ekologicky labilní části krajiny, pozitivní působení v rámci orientace dálkových migrantů, zvyšují prostupnost krajiny, zvyšování estetické hodnoty krajiny.
• Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu. Jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních řetězců. Typickými interakčními prvky jsou například ekotonová společenstva lesních okrajů, remízky, skupiny stromů i solitery v polích (BUČEK, LACINA, 1995, s. 22).
• Ochranná zóna biocenter a biokoridorů zabraňuje, nebo co nejvíce omezuje pronikání negativních antropogenních vlivů z okolí. Všechny EVSK by měli mít tuto kompromisně využívanou zónu. Opatření ochranných zón může být technické (záchytný příkop proti splachům), biotechnické (zatravnění), organizační (vyhlášení ochranného pásma - např. zákaz letecké aplikace chemikálií) (MÍCHAL, 1994, s. 236-237).

Jen ty součásti ÚSES, které vyhovují minimálním prostorovým parametrům, mohou plnit své poslání (MÍCHAL, 1994, s. 246). Menší biocentrum, užší či delší biokoridor rozhodně nebudou plnit své požadované funkce (LÖW a kol., 1995, s. 246). U současně existujících biocenter s menší plochou se musíme snažit o jejich postupné zvětšení, chybějící je třeba vytvářet. Ještě častěji chybí v kulturní krajině biokoridory. Nově založená biocentra a biokoridory nejsou od počátku plně funkční (MÍCHAL, 1994, s. 246).

Funkčnost nově založených společenstev pro biocentra (BC) a biokoridory (BK) (MÍCHAL, 1994, s. 246).

Prostorové parametry BC a BK (MÍCHAL, 1994, s. 246-247)

Pro podrobný výčet prostorových parametrů skladebných částí ÚSES odkazuji na literaturu zejména LÖW a kol. (1995, s. 120-122)

Generel, plán, projekt ÚSES
Generel ÚSES vymezuje ÚSES jen na základě přírodovědných hledisek. Je vymezován co nejvolněji a jsou v něm vyjádřeny jen přírodní danosti (trvalé ekologické podmínky a vyspělá a okamžitě nenahraditelná společenstva) (LÖW, a kol, 1995, s. 80).

Plán ÚSES slouží orgánům ochrany přírody pro vymezení místního, regionálního i nadregionálního ÚSES. Plán je podkladem pro projekty ÚSES, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, lesních hospodářských plánů event. osnov. Jeho úkolem je prostorově a funkčně definovat nároky ÚSES v daném území (LÖW, a kol, 1995, s. 81)

Projekt ÚSES je souborem přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace. Je závazným podkladem pro provádění pozemkových úprav a součástí lesních hospodářských plánů (event. osnov). Jeho úkolem je připravovat, kontrolovat a evidovat realizaci dané skladebné části ÚSES, která byla již jednoznačně prostorově vymezena a schválena v plánu ÚSES (LÖW, a kol, 1995, s. 73).

Metodika tvorby ÚSES. Pro projekční praxi jsou shrnuty metodické pokyny a odborné podklady potřebné pro vymezování ÚSES v publikaci "Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability" (LÖW, a kol, 1995). Kde jsou uvedena zejména:

• přírodovědná východiska ÚSES,
• postavení ÚSES v právním prostředí společnosti,
• východiska prostorově funkční optimalizace ÚSES,
• metodika vymezování místního ÚSES,
• metodické principy realizace-projekty ÚSES,
• definice pojmů.

Dále jsou zde uvedeny textové a grafické přílohy shrnující potřebné podklady pro projekci místního ÚSES. Tato publikace má tedy formu komplexního metodického pokynu pro nejširší projekční veřejnost.

Obdobné programy v zahraničí (EECONET)

Od r. 1993 probíhá v Polsku, Maďarsku, na Slovensku i v České republice rozsáhlý projekt Evropského programu IUCN (Světového svazu ochrany přírody), nazvaný "Národní strategie ochrany přírody: Národní ekologická síť v zemích střední Evropy". V politickém dokumentu Rady Evropy, nazvaném "Evropská strategie biologické a krajinné diverzity" (Štrasburk 1995), je deklarován společný cíl států Evropské unie "zajistit ochranu ekosystémů, ekotopů, druhů organizmů i genetické diverzity kontinentu ochranou krajin evropského významu v územně propojené podobě, označované jako EECONET (European Ecological Network - Evropská ekologická síť), známá na i pod označením "Celoevropská ekologická síť - PanEuropean Ecological Network", PEEN. Evropská ekologická síť (European Ecological Network) - EECONET si klade za cíl vytvořit společnou územně propojenou síť, zabezpečující ochranu, obnovu a nerušený vývoj ekosystémů a krajin nesporného evropského významu, integrovanou s ostatními způsoby využití. Tento projekt bude pak třeba zabezpečit legislativně i ekonomicky.

EECONET má být funkčně způsobilá, vědecky zdůvodněná a územně propojená síť vybraných území s vysokou úrovní péče o krajinu. Funkční způsobilost je dána územním propojením částí členských států, využívaných zvláště šetrně s ohledem na vysokou biologickou rozmanitost. Formálně se skládá z:

• Jádrových území ( core areas ; území, která jsou přírodní nebo přírodě blízká, která obsahují ekosystémy, stanoviště, krajiny, nebo populace druhů; jádrová území představují základní stavební kameny panevropské ekologické sítě a zahrnou reprezentativní ukázky všech typů ekosystémů v podobě schopné trvalé existence. Zahrnou nejcennější ukázky přírodní krajiny členských států EU, které mají nesporně celoevropský význam pro uchování biologické rozmanitosti Evropy podle přírodovědeckých, jednotných a kontrolovatelných kritérií.) .
• Biologických koridorů ( corridors ), které je propojují a umožňují prostorovou komunikaci organismů, ( koridory propojují klíčová území způsobem, který dosud umožňuje dálkovou migraci organismů uznávaného evropského významu. V rámci konceptu EECONET jsou převzaty vybrané biokoridory ÚSES nepochybného nadregionálního významu).
• Zón zvýšené péče o krajinu ( buffer zones a nature development areas ), které izolují jádrová území systému od negativních vlivů zvenčí a zajišťují příznivé prostředí pro zotavení a "měkkou" turistiku a rekreaci (obvykle se statutem přírodních parků (LÖW, MÍCHAL 2003, s. 499). Zahrnují v konceptu EECONET přibližně 20 - 25% území našeho státu. Jejich primární funkcí je chránit klíčová území a ekologické koridory EECONET před nepříznivými vnějšími vlivy. Mezi hodnotami zasluhující zvýšenou péči jsou vždy jak hodnoty přírodní, tak i kulturní).

EECONET má zahrnout jednotlivé národní ekologické sítě.

EECONET má významně přispět k dosažení hlavních cílů Panevropské strategie biologické a krajinné rozmanitosti tím, že trvale zajistí:

• ochranu ekosystémů stanovišť, druhů a jejich genetické rozmanitosti (s využitím národní legislativy, evropských a světových úmluv - např. Ramsarské a Bernské, a směrnic Evropské unie - směrnice o stanovištích a ptácích - NATURA 2000),
• ochranu krajin evropského významu,
• v klíčových územích chráněná stanoviště dostatečné rozlohy pro příznivý stav chráněných ekosystémů a druhů,
• v koridorech dostatek příležitostí pro rozptyl a migraci chráněných druhů,
• ochranu této sítě z klíčových území propojených koridory, nárazníkovými zónami před potenciálním ohrožením,
• revitalizaci narušených prvků sítě.

Vlastní realizace EECONET bude ve státech Evropského společenství nutně navazovat na soustavu NATURA 2000, v ČR a SR pak na nadregionální a regionální ÚSES. Soustava NATURA 200 se stane páteří EECONET, v jejímž rámci bude rozšiřována o zóny zvýšené péče v krajině s polyfunkčně využívanými ekosystémy, ve kterých je možné udržovat všechny ekonomické činnosti, které nejsou v rozporu s cíli jejich udržení (lze provádět např. extenzivní pastvu, přírodě blízké zemědělské a lesní hospodářství). Evropská ekologická síť se stává společnou vizí žádoucího stavu evropské krajiny, dosažitelnou v průběhu několika desetiletí a zajištění nadregionálního ÚSES a soustavy NATURA 2000 je rozhodujícím vstupním krokem k jejímu naplnění (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 506-507)

NATURA 2000

Typy a funkce krajinné zeleně

Rozptýlená zeleň (SKLENIČKA, 2003, s. 120) je v našich podmínkách typická pro zemědělskou krajinu. Obvykle se tohoto termínu používá pro označování dřevinné vegetace, či smíšené vegetace dřevinné a bylinné. Z historického hlediska se formovala trojím způsobem:

• Ústupem lesů rozptýlená zeleň je tedy pozůstatkem původních lesních společenstev.
• Šířením lesních dřevin mimo lesní porosty: přirozený nálet.
• Vědomé šíření dřevin člověkem: výsadba či výsev.

Dělení Rozptýlené zeleně z pohledu prostorové morfometrie. Z pohledu prostorové morfometrie lze nelesní dřevinnou vegetaci v zemědělské krajině dělit následovně (SUPUKA, SCHAMPLOVÁ, JANČURA, 1999):

Bodová vegetace:
1 až 3 jedinci (stromů, keřů) při sobě bez vzájemného zápoje, bez zřetelného vnitřního prostředí a okrajového efektu (ekotonový efekt/ edge effect).

Liniová vegetace:
Jedno či víceřadý pás vegetace, jehož šířka je maximálně 30 % délky. V rámci liniové vegetace rozeznáváme:

• Stromořadí - jeden pás dřevin.
• Pás - 2 až 3 řady dřevin s šířkou korun 5-10 m.
• Pruh - víceřadová výsadba, nebo přirozeně vzniklé společenstvo dřevin s šířkou korun 10 - 30.
• Živý plot - kompaktní tvarovaná formace (výsadba) křovin šířky 1 - 3 m a výšky do 2 m (často v Anglii).
• Živá stěna - kompaktní tvarovaná formace stromů šířky 3-5 m a výšky nad 2 m (často v Anglii - typ ohraničující pastviny dobytka či pozemky).
• Větrolamy a pásy dřevin v okolí farem.

Plošná vegetace:
Vzniká výsadbou nebo sukcesní cestou. Její ploch a je minimálně 50 m².V rámci plošné vegetace rozeznáváme:

• Shluk - plocha 50 - 100.
• Remíz - plocha 100 - 500.
• Háj - plocha 500 - 0,2 ha.

Základní funkce rozptýlené zeleně (SKLENIČKA, 2003, TRNKA, 2001) Pozn. Nutno podotknout, funkcemi rozptýlené zeleně v krajině se zabývá celá řada autorů. Jejich členění může být dle jejich osobitého pojetí různé. Tento výčet slouží zejména pro informovanost, dělení do jednotlivých "škatulek" nevidím v žádném případě jako závazné.

Ekologická
Prvky rozptýlené zeleně jsou refugii významného množství druhů rostlin a živočichů. Okraje těchto krajinných struktur mají vysokou biodiverzitu - ekotonový efekt. Rozptýlená zeleň zlepšuje a stabilizuje původní ekosystémy, které jsou často přetvářeny zemědělskou činností a často mají narušenou autoregulační schopnost. Dále pak rozptýlená zeleň poskytuje útulek užitečnému hmyzu, ptactvu, zvěři, kteří mohou přispívat v boji proti škůdcům.

• ochrana před pluviální (dešťovou) erozí,
• ochrana před větrnou erozí,
• ochrana před fluviální (říční) erozí.

Vodohospodářská

• Infiltrační - pásy vysoké zeleně převádí povrchový odtok do půdy.
• Retenční - zadržování vody v krajině.
• Kolmační a sedimentační - zadržují erodovanou půdu.

Klimatická
Ovlivnění teplotního režimu

• Vyrovnávají tepelné výkyvy.
• Ve stínu má člověk pocit ochlazení. Plocha zeleně široká 50-100 m může snížit teplotu až o 3,5°C.
• Zeleň vyrovnává teplotní výkyvy mezi dnem a nocí.
• Díky zeleni je půdní povrch méně prohříván a zároveň chráněn proti vyzařování.
• V prostředí s vyšším podílem zeleně je relativní vlhkost vzduchu o 5 - 10% vyšší než na plochách bez zeleně. Ve večerních hodinách je tento rozdíl až 20%.
• Uvádí se, že vzrostlá BR je schopna odpařit asi 70hl, BK 70hl, JB až 180 hl vody. Listnáče vypaří více vody než jehličnany.

• Vhodně umístěná liniová zeleň zmírňuje proudění vzduchu až do vzdálenosti asi 20x výška porostu a cca 10x výška před nimi - větrolamy.

Hygienická
Produkce kyslíku

• Při průměrných hodnotách osvětlení a teploty zpracuje 100 m² listové plochy za 1h asi 100 miligramů CO₂ . Tedy stoletý BK s 800-900 tis. listy o celkové ploše asi 1600 m² spotřebuje 16 kg CO₂ tedy množství, které vydýchá 16 lidí.

• Stromy a keře jsou v závislosti na druhu - listové ploše a prostorové výsadbě zachycovat prašné částice až z 70% - keře až 50%. Výsadby je třeba umisťovat před objektem, který mají chránit. Osvědčily se kombinace stromů a keřů min 12 m široké. Značnou schopnost zachycovat prach mají např. hlošina, škumpa, řešetlák, brslen, šeřík.

Zachycování pesticidních látek

Filtrace pachů

• Dřeviny vylučují aromatické látky zmírňující obtížné pachy např. z velkochovů, skládek. Ochranné clony se zakládají proti směru větru před chráněnými objekty. Ani vysoká šíře 50-150 m, nemůže zachytit všechny pachy. Ty se jen zřeďují. Využívají se zejména jehličnany: BO, JD, SM, DG a aromatické listnáče: LP, ořešák, TO, růže.

Baktericidní účinek

• Dřeviny zachycují prach, na kterém jsou navázány mikroorganismy a také vylučují látky jako silice, pryskyřice, fytoncidy (fytoncidy-těkavé baktericidní látky), které zastavují množení a růst mikroorganismů. Fytoncidní účinek mají zejména ořešák černý, ořešák královský, lípa malolistá, bez černý, hloh obecný.

Repelentní účinek

• Schopnost odpuzovat hmyz má střemcha hroznovitá, většina bříz, jalovce, topoly.

Snižování hlučnosti

• Pásy zeleně jsou schopny snižovat hluk o 10-12 dB. Zdroj hluku by měl být od sídliště oddělen pásem zeleně 20 - 30m širokým. Běžně se počítá, že zeleň o šířce 40-50 m pohltí 20-25 dB. Pro výsadbu zvukové clony se hodí LP, HB, DBL, LS, KL.... Přirozeně tvarované koruny mají vyšší tlumivý účinek než stříhané, u kterých vzniká na přivrácené straně ke zdroji dozvuk.

Biotická - sem spadá funkce:

• homeostatická,
• funkce refugia,
• zvyšování ES krajiny,
• okraje těchto krajinných struktur mají vysokou biodiverzitu - ekotonový efekt,
• rozptýlená zeleň zlepšuje a stabilizuje původní ekosystémy, které jsou často přetvářené zemědělskou činností a často mají narušenou autoregulační schopnost,
• rozptýlená zeleň poskytuje útulek užitečnému hmyzu, ptactvu, zvěři, kteří mohou přispívat v boji proti škůdcům.

Estetická Uspořádání prvků rozptýlené zeleně, jejich plošný podíl, velikosti, tvary, druhová skladba spoluvytváří typický krajinný ráz krajiny. Mohou tvořit i krajinné dominanty. Pro své estetické působení mohou být jednotlivé stromy i aleje vyhlášeny jako památné stromy. (SKLENIČKA, 2003). Zejména nachází své uplatnění v intenzivně využívané zemědělské krajině. Přerušuje zde jednotvárnost krajiny, doprovází cesty, vodní toky a zlepšuje vizuální stránku hospodářských stavení v krajině (TLAPÁK, 1977).

Environmentální

• rekreační,
• esteticko-krajinotvorná,
• ochranářská.

Orientační

• Pomáhají větším živočichům i člověku orientovat se v monotónní krajině.

Organizační

• Prvky rozptýlené zeleně se používají k ohraničení pozemků (zejména Anglie), mohou zviditelňovat správní hranice. Do pol. 18. století se používaly tzv. hraniční stromy jako oficiální správní znak.

Produkční

• Poskytování dřeva a plodů, produkce fytofarmak, medonosné dřeviny. Dřeviny mohou konkurovat zastiňováním a spotřebou vody kulturním plodinám, a tím snižovat produkci na orné půdě.

Rekreační

• Zdroj stínu, estetika, vůně.

Sakrální a rituální

• Stromy často doprovází sakrální stavby. Nejčastěji doprovází Boží muka 1 - 4 jedinci (LP, DB, BR). Rituální význam měly stromy u nekřesťanských národů, především u Keltů (stromové kalendáře, druidi, posvátné háje....)

Historická

• Stromy byly někdy vysazovány v souvislosti s koncem války, vznik republiky....
• Funkce rozptýlené zeleně v krajině se navzájem překrývají. Působení je polyfunkční.).

Významným zdrojem informací o funkcích zeleně může být tento web (autor JECH, D., 2005): http://mujweb.cz/www/krajina.vegetace

BUČEK, A., LACINA, J. Přírodovědná východiska ÚSES. In LÖW, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1.
JŮVA, K., HRABAL, A., TLAPÁK, V. Ochrana půdy, vegetace, vod a ovzduší. Praha: SZN, 1977, 180 str.
LÖW, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1.
MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno: Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-22-6.
MOLDAN, B., HÁK, T. KOLÁŘOVÁ, H. K udržitelnému rozvoji České republiky: Vytváření podmínek. Sborník. Hospodářské sektory a environmentální integrace. Praha: Centrum UK pro otázky ŽP, 2002. Svazek III. 554 s. ISBN 80-238-8378-X (pozn: toto je citace pro odkazy IX.2, IX.3)
NOVOTNÁ, D. (ed.). Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. Praha: MŽP+Enigma, 2001. 399 s. ISBN 80-7212-192-8.
SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
SUPUKA, J., SCHAMPLOVÁ, T., JANČURA, P. Krajinárska tvorba, Zvolen: TU vo Zvololene, 2000. 211 s. ISBN 80-228-0879-2.
TRNKA, P. Ekologické aspekty plošné a bodové zeleně v krajině. In Obnova plošné a bodové zeleně v krajině. Sborník z mezinárodního semináře. Brno: MZLU v Brně, 2001.

*** NAHORU ***